Nebezpečí (6,1/7)

21. ledna 2011 v 9:53 | Penelope |  Nebezpečí
Obličej mám zabořený v dlaních a slzy se mi řinou zpod víček. Uběhly už dvě hodiny od vyslechnutí toho hovoru. Celé ty dvě hodiny jsem hledala Jacka a stále neúspěšně. Byla jsem na pokraji zoufalství a provinilosti. Co když ho už zabili? Stejný osud bude čekat i mě. Za dveřmi se ozvaly těžké kroky. Dveře někdo otevřel a vešel. Já si rychle utřela slzy a otevřela první knihu, na kterou jsem dosáhla. "Penelope, za dvě hodiny bude večeře. U jídla si promluvíme, ano?" promluvil můj věznitel a falešně se usmál. Otočil se na podpatku a odešel. V dálce jsem slyšela jeho smích. Znovu jsem se rozbrečela. Klekla jsem na kolena a začala se modlit. V tu dovnitř vtrhla služka. Rychle jsem vstala a podívala se na ni. Vypadala mnohem lépe. Pohled neměla zastřený a navíc promluvila: "Slečno O'Connelová, promiňte mi to vpadnutí a to že jsem s vámi nemluvila. Nemohla jsem, pán mi to zakázal, ale na tohle se už dívat nemohu. Král vás chce zabít, pokud nebudete sloužit a bojovat po jeho boku!" popadala dech. Nechápala jsem. "Proč by někdo chtěl, abych bojovala. Vždyť já se zbraní neumím zacházet." "Asi máte nějaké nadpřirozené schopnosti." přemýšlela služebná. Koukla se na hodiny, které visely nade dveřmi. "Ach, musím jít do kuchyně, připravovat večeři. Poslouchejte, utečte nejdál, jak to jde. Tady jste bezbranná." s tímto odešla. Po této konverzaci se mi vracely vzpomínky. Hořící dům, hluboký les a Jack. Doufám, že není ještě pozdě, pomyslela jsem si. Otevřela jsem dveře a vyběhla do temné chodby. Někdo mě uchopil za předloktí a zatáhl do malé prázdné místnosti. Kupodivu to byl Jack. Byla jsem štěstím bez sebe, že ještě není mrtvý. Skočila jsem mu do náruče. "Ty žiješ, to jsem strašně ráda. Moc se omlouvám, že jsem ti nevěřila. Hledala jsem tě, ale nemohla jsem tě najít. Kde jsi byl?" vychrlila jsem ze sebe a pustila se ho. "Byl jsem dole v kuchyni, tvoje služka mi nakreslila podrobný plánek všech skrýší a zkratek. A dala mi najíst. Musíme odsud vypadnout. Budu ti všechno vyprávět, až tohle skončí a moc ti to sluší." řekl a hezky se usmál. Já mu úsměv oplatila. Chytil mne za ruku a vydali jsme se skrz zaprášenou chodbičku. Zahnuli jsme doprava pak doleva, a zase doprava. Potom po schůdcích dolů a došli jsme na hlavní schodiště. Bylo to učiněné bludiště. Uslyšeli jsme shora spoustu kroků. "Sakr…" zaklel Jack a já vypískla: "Jak to mluvíš?" Seběhli jsme dolů, jak rychle to šlo. Jelikož jsem měla velmi krásné ale velmi nepraktické šaty tak to šlo docela pomalu. Doběhli jsme do stájí a Jack začal osedlávat dva koně. Jeden byl pro mne. Na koních jsem jezdila, takže by to pro mě nemusel být tak velký problém. Problém byly šaty, měli širokou sukni, se kterou bych na koně nevylezla. Věděla jsem, co budu muset udělat. Celá rudá studem a vztekem, že jsem se musela snížit na takovou úroveň, jsem si strhla vrchní vrstvu těch překrásných šatů. Teď jsem byla oblečena jen v tenké spodničce a korzetu. Drdol, který držel moje vlasy, povolil a moje hříva se mi vyvalila na ramena. Vypadala jsem příšerně, jako nějaká běhna. Jack, který mě viděl, zahvízdal a zašklebil se. Já na něho vrhla vražedný pohled, ať toho okamžitě nechá. Poté mi pomohl do sedla a sám nasedl na druhého koně. V tu chvíli seshora někdo zařval: "UTÍKAJÍ!!!" My se jen naposledy otočily a vyjeli. Jack mě vedl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám moje povídky? ( výhrady pište do komentářů) :D

Ano, jsou zajímavé :)
Nevím, nečetl jsem je.
Ne, nelíbí se mi. :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama