Wendino dobrodružství (1/?)

10. února 2011 v 15:45 | Penelope
Tato povídka je podle filmu Petr Pan. Je trochu delší a ještě bude mít pokračování, což mě bude asi nějaký ten čas trvat. :D

Všechny děti vyrostou, až na jedno.
"Popelka letěla pryč, od těch všech ošklivých a obyčejných věcí. Když ocitla se na bále, shledala, že ji s drzou neomaleností obklopila banda pirátů. Stál tam Alf Mason, tak ošklivý, že ho matka vyměnila za láhev vína." vyprávěla dívka. "Bill Jukes, každičký kousek těla potetovaný. A nejkrutější ze všech, Hook, muž s pomněnkově modrýma očima. Když páral něčí břicho, železným hákem, který měl místo pravé ruky, jeho oči se vždy zalily krví." pokračovala. "Děvenko," hrál její bratr zákeřného Hooka, "přišli jsme si pro tvoje skleněné střevíčky!" "Jak si dovoluješ rozkazovat mi a říkat mi děvenko!" hrálo Popelku děvče. "Braň se!" vykřikl její bratr a oba začali šermovat dřevěnými meči. Jejich nejmladší bratříček tomu jen přihlížel a občas fandil.
Wendy Moira Angela Darlingová jako každý večer vyprávěla svým mladším bratrům, Johnovi a Michaelovi pohádku, plnou pirátů a krvavých bitev. Jejich nejoblíbenější byla o kapitánu Hookovi. Společně si na ně hráli a šermovaly svými dřevěnými meči. Hlídala je Nana, fenka, která v této rodině plnila úkol chůvy.
Děti nevěděli, že je oknem pozoruje cizí kluk. Doprovázen malou zářící bytostí. Všimla si ho jen Nana, která okamžitě začala štěkat. A také nevěděly, že tímto okamžikem začíná jejich neobyčejné dobrodružství. Wendy otevřela okno na balkon a všichni hledali, co mohlo Nanu rozrušit. Ale nic tam nebylo, ani ptáček nebo lístek a tak na to děti brzy zapomněly.
Nebylo možné najít šťastnější a skromnější rodinu. Paní Darlingová byla nejkrásnější ženou v Bloomsbury. Uměla skvěle hrát na klavír a v pravém koutku úst měla skrytý polibek, po kterém Wendy toužila. Pan Darling pracoval v bance. Znal cenu všeho, i obětí. Občas k Darlingovým přišla na návštěvu teta Millicent. Byla to velmi ctižádostivá a slušná dáma. Myslela si, že psí chůva zpochybňuje autoritu celé Londýnské čtvrti.
Teď rodina u krbu zpívala a paní Darlingová k tomu hrála. Tetička na to tak trochu opovržlivě přihlížela a mračila se na Nanu, která na ni zpod piana potichu vrčela. Když děti dozpívali, chlapci začali Wendy přemlouvat. "Wendy, prosím, vyprávěj nám pohádku!" škemrali chlapci. "No tak tiše, tiše. To by stačilo, nejsme na venkově." pokusil se zklidnit bratry pan Darling. "Bill Jukes, s každým kouskem těla potetovaným! Nebo o Nudlákovi, kterému přišili ruku obráceně!" vychrlil ze sebe Michael. "O kom?" vylekala se teta Millicent. "O Hookovi, s krvavě rudýma očima když tě kuchá!" řekl John a předváděl, že mám místo pravé ruky hák a kuchá Michaelova medvídka, kterého chlapec tiskl v náručí. "Na mou duši, ty děti jsou dnes tak vzdělané." podivila se teta, celá bledá. "Nejsem sice učená, ale o pirátech něco vím," vysvětlovala Wendy, "jednou bych chtěla napsat třídílný román o mých dobrodružstvích!" "O jakých dobrodružstvích?" ptala se Millicent. "To já ještě nevím." smála se dívka. "A jako spisovatelka bys ses taky nemusela vdát." poučovala teta. "Vdát se?!" nevěřily svým uším Darlingovi. "Ale tetičko, Wendy ještě nebylo ani třináct." usmála se paní Darlingová. Teta s úsměvem přikývla a řekla dívce, stojící přední: "Pojď blíž, ať si tě pořádně prohlédnu." Wendy se začala hihňat a blížila se k tetičce. Bratři se smáli taky. "Narovnej se a nesměj se." zašeptal pan Darling a popostrčil dceru blíže k svojí sestře. Wendy se narovnala, a když došla blíže k tetě, ta ji vzala za ruce. "Hmmm, to jsem si mohla myslet. Wendy, ty máš ženskou bradu." promluvila Millicent a Wendy, šahajíc si na bradu, couvala zaražená od tety pryč. "Vy jste si toho nevšimly?" otočila se teta na manžele Darlingovi. "Tam schovaný v pravém koutku?" pokračovala. Pan Darling si posunul brýle a s ostatními zíral na dívku. "To je polibek!" vyjekl John. "Jako má maminka!" dodal Michael. Dívka, byla úplně zmatená: "A… A proč ho mám?" "Pro to největší dobrodružství na světě. Tomu, kterému polibek patří, mu bude připadat jako ovoce z rajské zahrady." vysvětlovala teta. "A… A komu?" otázala se Wendy, ale nedostala odpověď. "Naše Wendy, a žena?" nevěřil pan Darling vlastním uším. "Skoro žena!" sykla teta Millicent.
Za pár minut měly děti jít spát, ale poslouchaly za dveřmi, za kterými teta Millicent mluvila k manželům. "… musí trávit méně času s bratry a více se mnou. Musí mít svůj vlastní pokoj. Pro mladou dámu." Wendy stékaly slzy po tvářích. Ale tetička pokračovala: "Dcera úředníka nemůže doufat, že se vdá za vysoce postaveného muže." Potom se otočila na pana Darlinga. "Musíš chodit na více večírků a zdvořile konverzovat s tvými nadřízenými. Právě teď je vysoce módní důvtip." pokývala hlavou. "Důvtip?" pan Darling nevěřil svým uším a rychle do sebe vyklopil skleničku vína.
Děti spaly ve svém pokoji. Nevěděly, že v pokoji je tentýž chlapec, na kterého štěkala Nana. Chlapec se skláněl nad Wendy a jemně se dotkl prsty její brady. Dívka se vzbudila. Když chlapce uviděla, lekla se, vyjekla a prudce se posadila. Kluk, který se také vylekal, odletěl na protější konec pokoje. Kromě dívky se probudila i Nana a okamžitě začala štěkat. Chlapec chtěl vyletět z balkonu ven, ale psí chůva vyběhla ze svého pelechu a zakousla se klukovi do jeho stínu. Wendy vzrušením spadla z postele a zamotala se do peřiny. Stín se chlapce pustil a dopadnul na potapetovanou stěnu dětského pokojíčku. Balkonové okno se zavřelo a neznámý kluk zůstal venku. Wendy, která se vymotala ze své peřiny, nevěnovala pozornost Naně, štěkající na stín. Běžela na balkon, ale chlapce nikde neviděla, tak si myslela, že spadl z balkonu dolů. V šuplíku našla svíčku. Zapálila ji a vyběhla na zasněžený dvorek. Naně se podařilo zavřít ubohý stín do zásuvky. Ale po těle nebylo ani stopy, neboť nikdo nespadl. Určitě se jí to jen zdálo.
Ve škole se Wendy nesoustředila na vyučování a kreslila si do sešitu toho chlapce, jak se nad ní sklání. Malér nastal, když se paní Fulsomové, dámě, která ji vyučovala, dostal obrázek do rukou. "Pokud si tohle ty," ukazovala dáma na obrázek dívky, ležící v posteli, "kdo je potom toto?" ukázala na chlapce, kterému Wendy přikreslila křídla. "Chlapec." odpověděla dívka.
Paní Fulsomová poslala panu Darlingovi pobouřený dopis, v němž stanovila přísnější normy puritánství. Dala dopis chlapci, mladému pošťákovi, který se ošklivě na Wendy ušklíbl, a přikázala mu aby ho odevzdal dívčininu otci. "Ano, paní Fulsomová." odpověděl pošťák.
Pan Darling mezitím celé odpoledne nacvičoval zdvořilou konverzaci. "Tedy… že máme hezké počasí?" mluvil si sám k sobě. A teď přišla jeho chvíle. Panu Edwardu Quilleru Couchovi prezidentu banky, působila konverzace stejné potěšení jako precizně odvedená práce podřízených.
Wendy kráčela jako na popravu. Vtom uviděla stejného pošťáka, jak ujíždí na kole směrem k bance. Ten dopis! "Počkej! Stůj!" zakřičela Wendy a rozběhla se za ním. Nana a její bratři se rozběhli za ní. Pan Darling se blížil k prezidentu banky a stále si nacvičoval různé zdvořilé věty. Pošťák dojel až k bance, dívka mu byla v patách. Když Wendin otec došel až k onomu muži, "Ech… E… Já…" nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo. Wendy nepřestala křičet na chlapce nesoucího dopis. Ten byl už u dveří banky. "Tati, já ti to vysvětlím!" zakřičela dívka, když proběhla dveřmi banky. Obě děti běžely chodbou k panu Darlingovi a jeho nadřízeným. V tu chvíli dovnitř vtrhla Nana, která na kluzké podlaze dostala smyk a řítila se chodbou. Nabrala cestou Wendy i pošťáka a zakončila to bouračkou s panem Darlingem a panem Edwardem Couchem.
"Byl jsem ponížen!" řvala doma hlava rodiny a táhla Nanu na dvorek. "Né, tati prosím! Nedělej to!" prosili děti. Ale pan Darling se přemluvit nedal. "Musím být mužem, kterého se děti bojí a dospělí respektují nebo všichni skončíme na ulici." křičel a psí chůvu přivázal k řetězu, připevněnému ke zdi. "Georgi nekřič tak." usmívala se paní Darlingová. "Uslyší tě sousedé." připojila se teta Millicent. "Ať si uslyší! Ať to ví celý svět!" nezklidnil se pan Darling. "Tohle není chůva, ale pes!" Strhnul Naně šátek, které nosívají služebné. Dětem tekly slzy. "A zítra tě teta Millicent naučí slušnému chování. Budeš se chovat dospěle!" otočil se na Wendy.
Tři sourozenci ležely ve svých postýlkách a paní Darlingová se dívala z okna na Nanu. Společně s panem Darlingem měly jít na večírek. Děti měla hlídat Millicent. "Maminko, může nám něco ublížit, když budeme mít rozsvíceno?" zeptal se malý Michael. "Ne, zlatíčko. Světla jsou oči, které místo maminek hlídají děti." odpověděla. "Mami a musíš na ten večírek jít?" otázala se Wendy. "Nemůže jí na něj tatínek sám?" přidal se John. "To nejde. Tatínek je odvážný muž, ale bude potřebovat polibek, aby mohl předstoupit před kolegy." vysvětlovala paní Darlingová. "Táta? Odvážný?" vrtěly hlavou děti. "Existuje mnoho druhů odvahy. Odvaha nemyslet jen na sebe. Váš tatínek se neoháněl s mečem ani nestřílel z pistole. Ale mnohokrát se obětoval pro rodinu a upustil od svých snů." řekla. "A kam je upustil?" zeptal se Michael "Do zásuvky," usmála se maminka, "a někdy pozdě v noci, je spolu vyndáme a obdivujeme. Je stále těžší a těžší ji zavřít. On to dokáže. A proto je odvážný."
"Pamatujte, všechno zlé je pro něco dobré." šveholila tetička Millicent, když vyprovázela Darlingovi ven z domu. Paní Darlingová se otřásla zimou a pan Darling podotkl: "Ale ne, ono sněží. Dostaneme rýmu." A oba se chtěly vrátit zase zpátky. Teta jim v tom zabránila. "Lepší smrt než pomluvy, vstupte na tu recepci se vztyčenou hlavou." řekla. Pan Darling si nasadil cylindr a oba vykročily do hustě zasněžené Londýnské ulice.
Ten záhadný chlapec, který Wendy způsobil tolik potíží, z oblak sledoval Darlingovi, jak vycházejí z domu. Byl oděn do skromných šatů z listí a mechu. Tetička si mezitím začala číst knihu s názvem "Válka světů". Nevěděla, že tento kluk se pokouší otevřít okno na balkon. Za chvíli se mu to podařilo. Víla, to zářící stvoření, začala rejdit po pokojíčku a všude hledala chlapcův stín. Ten byl pořád zavřený v zásuvce. Když ho víla našla, opatrně zavolala na chlapce. Ukázala mu kde je ta zásuvka. Když kluk napočítal do tří, otevřel zásuvku a vypustil stín. Chytil ho za kotník a chtěl ho stáhnout dolů, ale stín byl silnější, než očekával. Ani nevěděl, kolik rámusu natropil. Teta, které ty zvuky znepokojily, se rozhodla děti zkontrolovat. Chlapec mezitím zavřel nebohou vílu do zásuvky. Uhodil stín do obličeje, a když uviděl, přicházející dámu, vyletěl ke stropu. Stín ale takové štěstí neměl. Millicent si ho všimla. Divila se, proč má takový rozcuchaný stín. Sáhla si na vlasy ztažené do pevného drdolu. Stín si rukou vjel do rozježených neučesaných vlasů. Teta nevěřila vlastním očím. Podívala se do zrcadla, které vyselo po její levé ruce. Podívala se zpět na stín, který změnil podobu. Teď měl také drdol a náušnice. Teta začala dělat rukou všemožné pohyby, a když se ujistila, že stín dělá to samé, nechala ho plavat. Jen co se otočila a nakoukla do pokojíčku, chlapec, schovaný na stropě chytil stín za vlasy a vytáhl ho k sobě. Po chvíli se teta uklidnila a vrátila se zpět do obývacího pokoje. Přísahala, že na noc si už nikdy nebude číst takové hrůzostrašné knihy, jako je "Válka světů".
Chlapec se teď v dětském pokoji snažil uvázat stín k noze. Když se mu jeho pokusy nezdařily, uhodil stín a rozbrečel se. Mezitím se Wendy vzbudila a dívala se na plakajícího chlapce. "Chlapče, proč pláčeš?" zeptala se ho. Jakmile si jí kluk všiml, přestal brečet a vylétl vysoko ke stropu a schoval se za lustr. "Ty umíš létat?" podivila se Wendy. Chlapec uviděl, že se dívka na něj usmívá. Beze slov sletěl dolů, postavil se na zem a uklonil se. Wendy vylezla z postele, postavila se naproti chlapci a také se uklonila. Stín je pozoroval. "Jak se jmenuješ?" zeptala se Wendy. "Jak se jmenuješ ty?" řekl kluk, a jak viděl, že se dívka blíží, začal couvat.
"Wendy Moira Angela Darlingová." pronesla hrdě Wendy. "Petr Pan." odpověděl chlapec a zkřížil si ruce na prsou. "Kde bydlíš?" ptala se dál zvědavá dívka. Petr se otočil, ukázal prstem na obzor a řekl: "U druhý doprava a pak pořád rovně až do rána." Wendy už došla až k Petrovi. "To ti píšou na dopisy?" otázala se dívka. "Mně nikdo nepíše." pronesl chlapec a zase začal couvat. "Ale tvoji mamince určitě píšou." nedala se odbýt. "Nemám maminku." řekl Petr Pan a opřel se o rám okna, vedoucího na balkon. "Tak proto jsi plakal." pochopila Wendy. "Já nebrečel kvůli maminkám," urazil se chlapec, "plakal jsem, protože mi pořád utíká stín." Přešel ke stínu a zase se pokoušel přivázat si ho k nohám. Stín mu dal políček. Wendy se posadila vedle Petra a dívala se z jednoho na druhého. "Mohla bych ti ho přišít." napadlo ji. Stín se vylekal a přitiskl k sobě chlapce. Wendy vyskočila, přeběhla k zásuvce, kde ještě byla pořád zavřená víla a našla jehlu a nit. Vrátila se a dala se do práce. "Teď to možná bude trochu bolet." řekla, když navlékla nit ouškem jehly. Vystrašený stín se chytil Petra za ruku. Zavřená víla to celé sledovala. Byla na dívku celá rozzlobená. "Smím si půjčit tvůj nůž?" zeptala se Wendy chlapce. Ten ji ho opatrně podal. Víla se na to nemohla dívat, tak si zakryla oči dlaněmi. "Děkuji." poděkovala dívka, když svou práci dodělala. Víla na ni žárlila a pokoušela se dostat ven ze zásuvky. Pan se postavil, zhoupnul se a vyhodil stín na stěnu. Zkusil mávat rukama, aby se přesvědčil, zda stín funguje, jak má. Fungoval.
Petr se otočil zazubil se na Wendy, která myslela, že ji chlapec aspoň poděkuje. "Jsem já to liška podšitá!" usmál se. "A co já nejsem nic?" podivila se ukřivděně Wendy. "Něco málo jo." řekl lhostejně Petr. "Tak málo, jo?!" vrtěla dívka nevěřícně hlavou. Otočila se na podpatku a zase vlezla zpátky do postele. "Dobrou noc." řekla a schovala se pod peřinu. Petr nechtěl Wendy urazit. Vlezl k ní na postel a řekl: "Wendy? Umíš to ho víc než dvacet kluků." usmál se Petr Pan. "Opravdu si to myslíš?" ujistila se smutně Wendy. "Bydlím se ztracenýma klukama, mají správný jména." řekl. "Co jsou zač?" zeptal se Wendy a prudce se posadila, takže Petra shodila z postele. Chlapec se rychle postavil. "Děti, co vypadly z kočárků, když se chůva nedívala. Když si je nevyzvednou, pošlou je do Země Nezemě." vysvětlil. "A jsou tam také děvčata?" zeptala se Wendy, která celá hořela zvědavostí. "Holky z kočárků nepadají, na to jsou moc chytrý." usmál se mile Petr. "Ach Petře, ty tak krásně mluvíš o děvčatech!" řekla. "Ehm… chtěla bych ti dát… pusu." usmála se Wendy. Petr k ní natáhl ruku. "Ty nevíš co je pusa?" podivila se Wendy. "Budu to vědět až mi ji dáš." řekl. Tak dívka sebrala ze země kovový náprstek a podala ho chlapci. Chlapec si ho vzal a s povytaženým obočím si ho prohlížel. "To bych ti měl dát asi taky pusu." dodal Petr. "Když chceš." usmála se dívka a našpulila rty. Petr Pan se divil dívčinému gestu a poté utrhl z listového oblečení maličký žalud. Podal ji ho, ale když zjistil, že dívka má pořád zavřené oči a našpulená ústa nepatrně zakašlal. Wendy otevřela oči a vzala si od chlapce jeho dárek. Běžela ke svému toaletnímu stolku a pověsila si žalud na zlatý řetízek a ozdobila si jím krk.
"A kolik ti je Petře?" ptala se. "Málo." pokrčil rameny Petr. "Ty to nevíš?" nechápala Wendy. "Utekl jsem. Jednou večer si naši povídali o tom, co ze mě bude, až vyrostu." vyprávěl chlapec a prohlížel si Wendin pokojíček. Wendy bylo chlapce líto. "Tak jsem utekl do městského parku a tam jsem potkal Cink." pokračoval. "Cink?" zeptala se dívka. "Jo. To je moje víla." vysvětloval. "Ale víly přece neexist… " řekla Wendy, ale Petr ji přitiskl dlaň na pusu. "To neříkej!" řekl. "Pokaždé když tohle někdo řekne, tak nějaká víla zemře," pustil Wendy, "a co bych si bez ní počal, kdyby nebyla." "Chceš mi snad namluvit, že v tomhle pokoji je víla?" dívka si pořád myslela, že si Petr vymýšlí. "Přišli jsme poslouchat pohádky." odvětil Petr. Cink se pořád usilovně snažila dostat se z té zatracené zásuvky. "Mně se líbí ta o princovi, který nemohl najít princeznu se skleněnými střevíčky." pokračoval dál chlapec. "Popelka!" vyhrkla Wendy. Víla našla díru mezi prkny a mohla sledovat obě děti. "Petře, on ji našel a pak…" přistoupila Wendy k němu, "a pak … žili spolu šťastně až do smrti." "Já to věděl." protočil oči Petr Pan. "Petře," řekl tiše Wendy, "chtěla bych ti dát… náprstek." "Co to je?" zeptal se Petr. Wendy našpulila své rtíky a chtěla Petra políbit. Bohužel to celé zahlédla Cink, neštvala se, vyletěla z šuplíku, chytla Wendy za vlasy a začala s ní mlátit o tyč u postele. "Cink!" zakřičel Petr. Chytl vílu a hodil ji na polštář. Cink začala dělat na dívku sprostá gesta. "Není moc zdvořilá." podotkl Petr. "Říká, že jestli mi ještě jednou zkusíš dát náprstek," podíval se na Cink a pokrčil rameny, "zabije tě." "A já myslela, že víly jsou milé." řekla Wendy. Cink na ní ukázala zadek.
Petr se rozběhl na balkon. "Petře, nechoď." prosila dívka. "Musím říct ostatním o Popelce." podotkl Petr Pan. "Já umím spoustu pohádek, mohla bych je klukům vyprávět." zvolala Wendy. "Tak pojď se mnou." nabídl jí Petr a odstrčil Cink, která ho tahala za vlasy. "Já ale neumím létat." vrtěla hlavou. "Naučím tě to!" přemlouval ji. "Já ti ukážu jak se lítá a poletíme spolu do Země Nezemě." řekl Petr, vzal ji za ruku a táhl ji k balkonu. "A může s námi i John s Michaelem?" zeptala se Wendy. Petr se podíval na její bratry a usmál se na ni. Ta to vzala jako souhlas, i když Petr moc šťastný nebyl. Wendy začala chlapce probouzet. "Johne, Michaele je tady jeden kluk, který nás naučí létat." volala na ně. Jen co se její bratři probrali, začali civět na Petra Pana, který se na ně zazubil. "To je urážka zdravého rozumu." podotkl John a Michael přikývl. Petr se o metr vznesl a přistál na rámu Johnovi postele. Kluci na to koukali s otevřenou pusou. Oba vylezli z postele a John řekl: "A můžeme ho urážet s tebou?". "Myslete na hezké věci a ty vás zvednou do vzduchu." vyletěl Petr ke stropu a posadil se na něj, hlavou dolů. "Já už vím, už to mám." zakřičel John. "Meče, dýky, Napoleon!" zařval, rozběhl se a skočil. Chvíli letěl, ale potom začal padat. Plácnul sebou jak dlouhý tak široký na podlahu. Petr uchopil Cink, která se na skříni vysmívala Johnovi a hodil trochu jejího vílího prachu na chlapce ležícího pod ním. John se začal okamžitě vznášet. S otevřenou pusou vyletěl až ke stropu. "Wendy, Wendy sleduj mě!" zakřičel Michael, který svíral v podpaží svého medvídka. "Puding, bábovičky, zmrzlina!" vykřikl, také se rozběhl a skočil. A jako John začal padat, ale Petr na něj hodil kouzelný prach dřív, než stačil dopadnout na zem. Michael doletěl na skříň a tam se celý překvapený posadil.
Nana, která sledovala okno dětského pokoje, uviděla létající dětské stíny a začala štěkat. Petr Pan foukl zbytek prachu také na Wendy. Za chvíli se všichni čtyři děti vznášeli a létaly po pokoji. Nana se utrhla z řetězu a vyběhla do města. Věděla, co má udělat, chtěla varovat pana a paní Darlingovi.


"Pojďte se mnou. Do Země Nezemě." přemlouval děti Petr. "To ne, a co maminka." řekla Wendy a pomalu se vracela nohama na zem. "A tatínek a Nana." připojili se její bratři. "Jsou tam mořský panny, indiáni a piráti." dál lákal Petr Pan. "Letíme s tebou!" vykřikli bratři jako jeden muž a vyletěli z balkonu do temné noci.
Mezitím na večírku manželé Darlingovi se připojili k panu Edwardu Quilleru Couchovi. Sir Edward nebyl moc potěšen, když uviděl pana Darlinga. "Smím vám představit svoji ženu?" spustil pan Darling. "Mary." dopověděla za něj jeho manželka. "Mary." zopakoval sir Edward a příjemně se na ni usmál. "Těší mne, sire Edwarde." řekla a poklonila se. V tom okamžiku do sálu vtrhla Nana.
Petr Pan ještě přemlouval Wendy, která byla stále na pochybách. "Zapomeň na ně, na ně na všechny." pošeptal ji do ucha Petr. "Tam už nikdy nebudeš muset myslet na dospívání." pokračoval. "Nikdy je moc dlouhá doba." řekl Wendy a začala se usmívat. Pan a Paní Darlingovi v čele s Nanou doběhli domů. "Co je? Co se děje?" křičela za nimi teta Millicent, která prožila v celku normální večer.
Ráda bych napsala, že rodiče přišli do dětského pokoje včas. Ale to bych vám neměla co vyprávět.
Všichni čtyři děti letěly nad městem vstříc novému dobrodružství.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám moje povídky? ( výhrady pište do komentářů) :D

Ano, jsou zajímavé :)
Nevím, nečetl jsem je.
Ne, nelíbí se mi. :(

Komentáře

1 Bellatrix LastranGe Bellatrix LastranGe | Web | 15. února 2011 v 18:08 | Reagovat

Parádní příběh.Kolik bude mít pokračování? :-D

2 penelopeo penelopeo | Web | 17. února 2011 v 18:07 | Reagovat

tři nebo čtyři :D ještě nevím :)

3 k-k-a-a-r-r-n-n-e-e-o-o-l-l-l k-k-a-a-r-r-n-n-e-e-o-o-l-l-l | Web | 18. února 2011 v 21:06 | Reagovat

Nádherný příběh. :-)

4 penelopeo penelopeo | Web | 19. února 2011 v 8:22 | Reagovat

Díky :)

5 s-h-a-t-t-u-c-k-i-t s-h-a-t-t-u-c-k-i-t | Web | 3. března 2011 v 13:55 | Reagovat

Všimla jsem si že máš novej DESS.Ten DESS je hrozně hezkej.Líbí se mi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama